WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.
Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG
WG povídka - Poslední mise fundamentalistického agenta |
||
| Tento článek byl publikován 19:00, 29.12.2013 hráčem pes502(#179535) ke 86. věku. Byl již přečten 284x, 5 komentářů, průměrná známka 2.8 |
||
| Vánoční pero - článek č.7 | ||
| Zdravím, jména autorů jsem neuvedl úmyslně, abychom dosáhli větší objektivity u hodnocení jednotlivých článků a netahali do toho emoce spjaté s událostmi na WG. Hodnotit můžete do 20h 1.1. 2014, pak hlasování uzavřeme a v pracovně se poté objeví vítězové naší vánoční soutěže. Poslední mise fundamentalistického agenta 3:20 ráno, probouzejí mě. Už pro mě přišli, je to tady, prudké světlo, nic nevnímám a ihned dostávám do rukou složku s plánem a cílem celé mise. Ještě s napůl zavřenými oči složku rychle prolistuji - dostat se do týlu nepřítele, inflitrovat vládu, generální štáb a sabotovat IV. záložní jednotku mechů v kvadrantu E-24. Mise jako každá jiná. Zažil jsem již desítky těchto misí a vždycky je to v podstatě stejné. Seběhnu dolů, letadlo čeká a agenti z mé skupiny již stojí v pozoru a poslouchají ty kecy od poručíka. Rádoby motivační řeč. Pro mě jen debilní kecy … Bože, jak mě tohle dokáže vždycky nasrat. Nastupujeme do letadla, dveře nákladního prostoru se zavírají. K hranici s námi poletí 2 migy, do týlu však poletíme sami. Mám hodinku volno. Přemýšlím, jestli jít spát, anebo si ještě jednou pořádně prostudovat plány mise. Usínám. Ovšem ne na dlouho. Po 20 minutách mě budí sen. Je to tady, zase ty myšlenky. “Co když se to nepovede?”, “Co když někde udělali chybu?” …. Ne, hloupé obavy. Jsme fundamentalistická rozvědka, my chyby neděláme. Vše proběhne hladce. “Týme, máte zelenou!”. Dveře nákladního prostoru se opět otevírají a všichni se připravují k seskoku. Zapínám noční vidění a seskakuji do hluboké noci. “Tým Bravo kompletní, na místě!”, “Tým Alfa kompletní, na místě”. Seskok proběhl přesně podle plánu. Jsem rád, ale na druhou stranu … jako by nás čekali. Jako by o nás už teď věděli. Nesnáším to ticho před bouří, deptá mě to. Ale není čas přemýšlet, musíme se přesunout, jdeme. Vidím základnu, ovšem nevidím vojáky, to je velmi divné. Neslyším hlasy ani hluk ze základny, skoro jakoby byla opuštěná. Nikde žádná světla, auta, strážní budka, nic. Moment! Tohle mi něco připomíná. Už jsem o tom slyšel. To snad ne, tohle je základná robotů. Je to autonomní území robotů, kteří si sami vládnou. Zatracené technologie. Věděl jsem, že Androidi nepřinesou lidem nic dobrého. Tohle vážně není dobrý. “Začnětě vařit” říká velitel. Budovy robotů totiž z většiny tvoří kov. Ocel a železo. Musíme se propálit dovnitř. Sakra jde to velmi pomalu, jsem nervózní. Vím, že to nesmí uspěchat, nesmíme udělat chybu, ale stejně, mohli by s tím pohnout. Zatraceně! “Hotovo, chyť to tady, pomalu to spustíme!” otočil se na mě Svářeč. Ano, říkáme mu Svářeč. Tenhle týpek projde snad vším. Dejte mu sirku a on vám z tanku udělá dětskou houpačku. Náš tým je vůbec plný zvláštních lidí. Támhle, ten vzadu, Sniffy. Nabourá se snad kamkoliv. Poprvé byl u soudu v 16 letech. Dokázal se nabourat do databází ministerstva vnitra a obrany. Od té doby se to s ním táhne. “Sakra nečum na Sniffyho a podrž to, neudržím to!”, “Jasně, sorry.”. Jdeme dovnitř, postupujeme opatrně. “Jsme na místě, rozdělte se, každej ví, co má dělat?”, “Ano pane!”, “Dobře, jdeme”. “Pojď Sniffy, máme práci, musíme prolomit obranu toho systému a vytáhnout nějaká data”. Bože, miluju datamining. Vždycky jsem ho miloval. Velmi tiše se blížíme ze spodních podlaží nahoru k cílové místnosti. Jsem nervózní. Nikde nikdo ani nic není. Žádná stráž, velitelství, nic. Všude přítmí. Nemůžu se pořádně soustředit. “Slyšíš to?” ptá se Sniffy. “Ne”, odpovídám. Došli jsme k terminálu. Sniffy napojuje notebook, já nastavuji techniku. Vysílače, přijímače, rušičku. Vše musí být naprosto přesné a dokonalé. Nesmíme udělat chybu. “Vypadněte, okamžitě všichni ven!” ozve se z vysílačky. “Opakuji, okamžitá evakuace, vědí o nás, jděte!”. Kurva, tohle se nemělo stát. Utíkám chodbou, nevnímám nic, jenom se snažím co nejrychleji běžet. Sniffy běží za mnou. “Poběž chlape”. Volám na něj. Ale nikdo mi neodpovídá. Letmo se ohlídnu a vidím, že Sniffy mizí ve tmě. Slyším strašný řev. Bože, musí neuvěřitelně trpět. Srdce mi bije, celej jsem se zpotil. Do hajzlu! Vidím je před sebou, tam v té chodbě nakonci podlaží. Sakra! Prudce zahýbám doleva a ve skluzu projíždím skrze celou místnost do větrací šachty těsně nad podlahou. Co teď, do prdele co teď?. Křik členů jednotky se rozléhá po budově. Mí kamarádi umírají díky robotům. Ti nemají slitování, neslyší prosby, nevyjednávají. Jsou to stroje stvořené za jedním jediným účelem - zabít. Dobře vím, že v tuto chvíli již velitel vyslal signál o prozrazení. Už není cesty zpět, nikdo se pro nás nevrátí. Tohle je fundamentalismus, tady se na lidi kašle. Maj desítky tisíc dalších agentů a my nemáme nic. Mise zcela selhala. Nepodařilo se infiltrovat vládu, štáb a nepovedlo se nám sabotovat jediný stroj. Až teď mi dochází, kolik informací v té zprávě, kterou jsem měl ráno v ruce, chybělo. Proč mi to dochází až teď, když už je pozdě? Informací sice nikdy nedostáváme moc, jelikož jsme agenti a my zjišťujeme informace. Ale stejně v té zprávě bylo kulový. Sakra! I tohle podělali! A proč jsem tohle všechno vlastně podstoupil? Pořád se ptám sám sebe. Proč jsem vlastně teď tady, neměl bych tu být. Sakra, prý bojuješ za vlast synu, hovno. Nikoho nezajímám, jsem agent. Tahle země jich má spousty, stejně jako vojáků. Kde je má vlast teď? Teď tady zhebnu a nikdo nebude potrestán. Proč nám zpravodajci neřekli, že tohle je robokracie? Proč generály nikdo nebude zpovídat? Jsou to špioni, je to jejich odpovědnost sakra! Proč? Generálové řeknou, že mise selhala a tím to hasne. Bez informací o téhle vládě, stavu jednotek a spojencích nám nikdo na pomoc nepřijde. A celá země bude lhostejná. Moc dobře vím, že je jen otázka času, než mě tu nějaký mech najde a zabije. Oni o mě vědí. Je jedno, že jsem schovaný v nějaké podělané šachtě. Vyzařuji teplo, vysílám vlny a dýchám. A oni to moc dobře vědí. Vypadá to, že tady doopravdy končí celej ten můj podělanej život. Kdesi v útrobách vojenské základny v týlu robokratického nepřítele ve větrací šachtě. Super, přesně takhle se mi o tom před časem zdálo. |
||